Jdi na obsah Jdi na menu
 


Den třetí

19. 7. 2010

                           Den 3                                

 

 

 

Včera jsem se hodně věnoval bohu,modlil jsem se za zdar cesty a četl s knihy „zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás a to mi doplnilo potřebnou sílu a já mohl pokračovat dál.

 

...Ráno jsem se probudil a když jsem zjistil že to nebyl sen,dostal trochu strach ale hlavně jsem byl rád a plný napětí co bude dál, čas nehrál roli a tak jsem ještě chvíli poležel bez žádného buzení rodičů, se slovy „jestli si představuji že celý život prospím“ což jsem si opravdu užíval, a pote se vydal do 3 dne své poutě. Procházel jsem údolím pod Karlštejnem (Teda myslím) a hrozně si tyto místa užíval, žádná auta, všude krásná zeleň, a na kopci přede mnou se do nebes tyčil Karlštejn (tedy myslím že Karlštejn). Jelikož jsem byl již nějakou dobu bez vody, tak jsem dost žíznil v krku sucho a při každém nádechu jsem pociťoval že je to horší a horší, za chvíli se mi jazyk lepil na patro ale po nějaké době jsem došel ke kostelu někde u Berouna kde mne přivítal ježíš a aby mi připomněl že bude stále se mnou mne obdaroval. Na chvíli jsem zde zastavil a posvačil, což mou žízeň posunulo na vyšší level a nebylo kde doplnit zásoby vody. A v tu chvíli když už už jsem se chtěl vydat dál se stal malý zázrak a jen pro mne. Byl mi poslán anděl a to v podobě staršího pana který zašel za roh a začal do kanystru které si přivezl nabírat vodu :-D. Věděl jsem,nebo spíše cítil že Bůh z Ježíšem a Duchem svatým mne na mé pouti budou provázet.

Vodu jsem doplnil a nic mi nebránilo pokračovat dále, k večeru jsem konečně dorazil do Berouna a opět mi ti navrchu nepřestali pomáhat protože mi připravili vlak kterým jsem se mohl dostat za hranice z Německem, který mi jel za 30 minut a ve vlaku další přízeň ze strany vyšší moci navrchu a to tím že pro mne bylo nachystáno kupé první třídy které z neznámých důvodů bylo přepsáno na třídu druhou.

Abych to nezakřikl ale zatím blaho.

Teď mi zbývá jen doufat že lidé v Německu budou laskaví a milostiví, mám hrozný strach, cizí lidé, cizí kraj, cizí mrav a obyčeje, nevím co mám čekat je to obrovský krok do neznáma. Stojím na kraji srázu a musím skočit dolů do neproniknutelné tmy to nejlépe vystihuje mnou právě zmítané emoce.

 

Bože, opatruj mou rodinu a všechny poutníky do Santiaga de Compostelly.

 

Jsem v Německu a nevěřím vlastním očím Němci jsou skvělí, dobře že jsem skočil a překonal strach, z nádraží jsem šel asi dva kilometry pěšky a začal stopovat. Asik po deseti minutách mi zastavila milá paní se kterou jsem si trochu popovídal protože rozuměla česky. Vzala mne až k bance protože jsem ji řekl že si chci vyměnit peníze na eura, v bance bylo bohužel zavřeno takže jsem nic nerozměnil.

Paní se zeptal že než mě někde vyhodí jestli nemám hlad a já řekl že ne, což byla veliká chyba.

Bylo mi zděleno že mně zaveze až na pumpu že tam bude lehčí něco stopnout což mi řekla německy a já to pochopil až mně tam vyhodila.

A já stopoval dále,po chvilince mi zastavila nějaká rodinka kde jsem si poslechl slušnou dávku jakehosik hevymetalu a dost velkou rodinnou hádku ale i tak jsem byl nadšený. A o pár desítek kilometrů vysadili na další pumpě. Celý den hrozně pršelo a já jsem byl úplně od bláta na kraji cesty s nataženou rukou a vztyčeným palcem.... jedna hodina.... druhá..... třetí.... vrrrrrrrrrrrrr..dddd.vrrrr.dddrrrrrrr.... Ruka mi při těchto zvucích začal klesat pomalu dolů a když se z asi kilometr vzdálené zatáčky vyřítilo Porshe klesla úplně a zůstal pouhý náznak něčeho co by vzdáleně mohlo připomínat stopováni ale když jsem uviděl vyhozené blinkry zaplavil mne pocit naděje který jsem hned nahradil myšlenkou že jede natankovat ale opak byl pravdou zastavil přímo u mě a já chvíli zůstal jen nevěřícně stát (který Čech vlastnící sporťák by si do něj vzal zmoklého a zabláceného poutníka?).

Nikdy by jste nevěřili jak se vleze kytara a tak 30 kilový batoh do dvou sedadlového Poršete, ale jde to. Sice jsem měl vše na kolenou a opřené o palubovku takže jsem mu jí úplně zasvinil ale jde to.

Majtel auta byl velice milí chlapík ale chvíli mu trvalo než jsem mu vysvětlil že nejedu do Prahy ale z Prahy a ne ze Španělska ale do Španělska. Sotva to pochopil což mu zabralo dobré půl hodiny už jsme sjížděli z dálnice a já si vystoupil poděkoval za svezení a jelikož bylo dost pozdě se vydal hledat místo na spaní. Zde již nepršelo a nedivil bych se kdyby to bylo tím že auto jedoucí 230 po dálnici ji lehce ujede. Ubytoval jsem se pod smrčkem na kraji dálnice a opět si přečetl kousek z knížky zůstaňte ve mně a já zůstanu ve vás. Moc dobrá knížka. V podvečer jsem měl obrovský hlad a žízeň a byl jsem hrozně vysílen už jsem nedokázal ani zvednout batoh jednou rukou tak slabí jsem ještě nikdy nebyl. Nevím jestli zítra dokážu pokračovat dále!? Pomodlil jsem se a šel spát.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.!

ivetka,19. 7. 2010 22:28

pokračuj ..prosím! I want to see and read it :))